Poté, co absolvoval exkurzi po společnosti App-Tech, Alex přes dvě hodiny hovořil k jejímu mladému a motivovanému týmu. Jeho poselství znělo: Buďte vždy zvídaví! Stále bychom se měli dívat kolem sebe a rozšiřovat své znalosti. A dále: Život je plný překvapení, někdy dobrých, někdy velmi špatných, ale v porovnání s jinými lidmi máme pořád ještě veliké štěstí. Když spadnete, vstaňte a jděte dál a pak se budete cítit ještě silnější než předtím.
Kdy jste zahájil svou kariéru jako závodní jezdec soutěží Formule 1? Co vás na tom fascinovalo nejvíce? Co pro vás závodní sport znamenal?
Závodění jsem měl snad už od dětství přímo v DNA. Myslím, že s touto vášní se člověk buď musí narodit, nebo ho to zkrátka nezajímá. Této své vášni jsem se začal věnovat na motocyklu, a to tajně, aby se to nedozvěděli moji rodiče, kteří by s tím nesouhlasili, protože by to považovali za nebezpečné. Ale když můj otec pochopil, že to myslím zcela vážně, dal mě na závody motokár, a dokonce mi na to dal k dispozici i menší peníze. Pak všechny další seriály závodů přicházely v zásadě přirozeně díky úspěchům, kterých jsem za ta léta dosahoval.
Je nám všem známo, že jste měl hrozivou nehodu, při které jste přišel o obě nohy. Přesto jste se do motoristického sportu vrátil, a navíc jste se pustil do ruční cyklistiky. Co bylo vaší motivací k tomu, abyste šel dál namísto toho, že byste v té chvíli všechno vzdal? Zažil jste nějaké okamžiky, kdy jste měl pochyby? Jak jste se s nimi vypořádal?
Život je dar a někdy vás uvede do složitých situací, kdy musíte bojovat a samozřejmě reagovat na to, co přichází. Někteří lidé s tím mají potíže, jiní zase naopak, jako například já, se možná narodili s určitým pozitivním přístupem k myšlení, a tak je pro ně o trochu “jednodušší” reagovat. Říkám o trochu, protože i já jsem zažil v každém případě okamžiky smutku. Ale rodina a další dobří lidé kolem vás jsou tou nejlepší podporou a nejlepším lékem na uzdravení těla, mysli i srdce během takových chvil. Měl jsem štěstí, protože právě tento typ podpory jsem měl celou dobu a ta mi určitě pomáhala.
Řekněte nám více o vaší úspěšné kariéře v ruční cyklistice. Jaké to bylo přejít k takovémuto typu sportu a účastnit se různých paralympijských disciplín? Jaké jsou vaše další cíle z hlediska sportu? Jak dlouho se budete podle vás tomuto sportu věnovat?
Po té mé nehodě byly hlavní otázky, které se mi honily hlavou, typu “jak budu dělat tohle nebo tamto? jak se mohu vrátit k tomu, co jsem dělal předtím?” Trénink s jedním velmi speciálním přítelem (můj doktor) byl náročný, ale dal mi novou energii a pozitivní způsob smýšlení, protože jsem pochopil, že i bez nohou jsem stále schopen dělat většinu věcí, které jsem dělal dříve. Handbike je pravděpodobně přirozená evoluce mé vášně pro motorky, kterou jsem měl, když jsem byl mladší.
Dvě účasti na závodech Ironman a poté zlaté medaile z Londýna a Barcelony byly výzvou, kterou jsem si do svého života zasadil. Nečekal jsem takový výsledek, ale ty výhry byly tak neuvěřitelné a dojemné, že i teď, když o těch okamžicích přemýšlím, mám pocit, že bych dokázal vylézt i na skálu.
Dalším krokem bude paralympiáda v Tokiu v roce 2020. Jestli mi to můj věk a tělo dovolí, rozhodně to tam chci zkusit znovu. Mezitím už brzy budu závodit ve 24hodinovém závodě v Daytoně s mým BMW týmem. Závod na 24 hodin je pravděpodobně ještě náročnější než Ironman, ale nedokázal jsem zůstat stranou té vůně benzínu a oleje, a tak pokud mi to mé tělo dovolí, budu v tom pokračovat.
Založil jste také asociaci nazvanou «Bimbingamba», která vyrábí umělé končetiny pro děti, které prodělaly amputaci a nemají přístup k řádné zdravotní péči. Kdy a proč jste tuto organizaci založil?
Po té vážné nehodě v Německu jsem se vrátil do Itálie a během jedné z mých prvních návštěv v nemocnici, kde mi měli připravovat první umělou nohu, jsem tam viděl plakat nějakého muže. Řekl mi, že je tam se svou dcerou, čtyřletou, která se narodila bez nohou, a já myslel, že to je důvod jeho pláče. Ale nebylo to tak. On plakal, protože poprvé od chvíle, kdy se narodila, jí doktoři nasazovali její první umělé nožičky a tento muž si najednou uvědomil, že bude potřebovat boty! Vyběhl z nemocnice, aby nějaké koupil, a pak mi řekl, že největší štěstí, které v životě pocítil, byl právě ten okamžik, kdy šel koupit tento úplně první pár botiček pro svou dcerku. Řekl mi také, že si mám zachovat pozitivní mysl, protože život si pro každého může schovávat něco dobrého, i když si myslíte, že je vše ztracené.
Doteď, když přemýšlím o tom okamžiku, se cítím ohromně šťastný, že jsem schopen všechno toto dělat a žít tak intenzivně, jak dokážu.
A to je účelem asociace “Bimbingamba”: Pomáháme dětem pocházejícím z chudých zemí, např. z Východní Evropy nebo Afriky, z válečných oblastí, ale také z USA, kde – jestliže nemáte zdravotní pojištění – nedostanete nic. Tyto děti ztratily jednu nebo více končetin v důsledku nehod, nemocí nebo zranění od výbušnin nebo po zásahu zbraní ve válečných zónách. Musí dostat druhou příležitost, protože si ji zaslouží. A právě proto jsem založil asociaci “Bimbingamba”.
Máte nějakou zvláštní “životní filozofii”, nebo něco, co vám vždy pomůže pokračovat v cestě?
To nejlepší, co člověk může dělat, je žít intenzivně ten obrovský dar, kterým život je. Nikdy neztratit z dohledu hodnoty, jako jsou čestnost, vášeň, uznání pro druhé, láska pro ty, kdo jsou kolem vás, a nikdy nezapomenout, že být arogantní a myslet si, že víte více než ostatní, vás odsune daleko za vše a za všechny.
Pokud byste mohl, změnil byste něco ve svém životě?
Získal jsem toho z tohoto života tolik, že mohu jen říct, že se musím dívat dopředu. Není nic, co bych chtěl doopravdy změnit, v tolika věcech mi bylo dáno ohromně hodně a nejlepší, co jde dělat, je jít dál, dívat se kolem sebe, být zvídavý a nikdy nepřestat s tím, co děláte, jestliže to milujete.
